S rodinou Jano Köhlera se znám už dlouhou dobu. O něm a jeho tvorbě jsem něco málo věděl, ale nápad udělat dokumentární film přišel v podstatě náhodou. Hledal jsem nové téma, které by mě zajímalo, a dostal se mi do rukou katalog k výstavě Jano Köhler: S láskou k umění a Bohu.
2. Čím je pro Vás tato látka cenná? Proč jste si řekl, že do toho půjdete?
Jano Koehler coby umělec byl donedávna tak trochu opomíjen, tudíž jsem to vnímal jako zajímavý námět. Většinou totiž v existujících dokumentárních filmech o Koehlera jen „zakopnou“, okrajově padne jeho jméno, nebo ho zapomenou zmínit úplně. Krásným příkladem je právě Křížová cesta na Svatém Hostýně. Když jsme tam natáčeli, lidé si většinou mysleli, že autorem mozaiek je Jurkovič. Přitom Koehlerova značka je na každé z nich. Rozhodli jsme se „natruc“ pro opačný přístup: zaměříme se jen na Jano Koehlera a jeho mimořádné mozaiky, které mě uchvátily.
3. Jak dlouho dokumentární film vznikal od prvních příprav až po poslední střih?
Na filmu se pracovalo prakticky dva roky (restaurátoři na mozaice pracovali šest let). Museli jsme čekat na jednotlivé fáze restaurování, někdy se restaurátoři kvůli nám v práci „vraceli“, abychom to mohli natočit. Chtěli jsme navíc zachytit různá roční období a s nimi spojené atmosféry. Celkem se jednalo o zhruba 30 natáčecích dní. Nepočítám pak téměř čtyři měsíce střihu a necelé dva měsíce práce na zvuku. Natáčelo se však nejen na Hostýně, ale i v Prostějově, Olomouci a Praze. Míst byla celá řada.
4. Jak natáčení probíhalo?
Původní koncept dokumentu byl poměrně přesně rozepsaný. Jenže se objevila proměnná v podobě restaurátorů Passionarie a Vojtěcha Paříkových. Po prvním natáčení v jejich ateliéru padlo rozhodnutí zaměřit dokumentární film na mozaiky, a zejména restaurování I. zastavení Křížové cesty na Svatém Hostýně. Restaurátoři nám nevědomky nabídli průvodce schopné zaníceně hovořit o Koehlerově díle – je samotné. Vlastně jde o jejich nadšení, které dokáží předat. Navíc díky restaurování Pilátova soudu byli nuceni proniknout do hloubky toho, jak asi Jano Koehler při tvorbě mozaiek uvažoval, co ho ovlivňovalo a jaké měl možnosti. Museli doslova znovu objevovat jednotlivé postupy a my jsme měli možnost je natáčet. Sledovat proces vzniku nějakého díla je velký zážitek. U Pilátova soudu to nebylo jen o opravě několika míst, ale znovuvytvoření celé mozaiky. Někdy modernějšími nástroji, ale pořád stejnou technikou. Myslím, že pro dnešního člověka je sledování toho, jak je něco vytvářeno – poctivě řemeslně, rukama – velmi atraktivní a zajímavé. Možná to působí trochu jako kouzlo. U mozaiek je to pak i kombinace různých živlů: pochopitelně ohně, jenž promění glazuru při pálení, nebo vody v podobě paprsku, kterým se jednotlivé kachle řezaly, aby přesně odpovídaly těm původním (což je velmi moderní technologie). Díky oběma restaurátorům jsme se pomyslně setkali s Jano Koehlerem samotným. Mohli jsme mu v tichosti nahlédnout pod ruce. Pozorovat ho při práci. Skrze kvality díla odhalit některé charakterové rysy a kvality umělce.
5. V čem je podle Vás Jano Koehler zcela jedinečný a nenahraditelný? Jaké poselství přináší jeho dílo dnešnímu člověku?
Za mě v osobitosti jeho keramických mozaiek a v tom, že dokázal překročit tenkou hranici mezi pouhou ilustrativností a momentem, kdy nám předkládá vlastní interpretaci zobrazovaného tématu. Schopností abstrahovat podstatu ze zavedených schémat a vyzdvihnout univerzálnost. To je podle mě hodně cenné, zejména u témat, kterým se převážně věnoval. Křížová cesta je navíc opravdu příběh, který platí pořád.
V dokumentu zaznívá, že dokázal dosáhnout toho, aby Pilátův soud působil na diváka bez ohledu na jeho vyznání. Podle mého se mu podařilo celý příběh Křížové cesty zkondenzovat do jediného I. zastavení. Příměr komiksu je trefný. Ještě než jsem měl možnost mluvit s restaurátory o jejich pohledu, natáčeli jsme zastavení Ukřižování. Když jsem mozaiku viděl, naskakoval mi vizuálně, barevností a atmosférou komiks Alana Moora a Davea Gibbonse Watchmen. Téma je pochopitelně odlišné, ale překvapilo mě, že ve mně zpracování církevního motivu asociuje právě tento komiks. Podobně ale může každý návštěvník hledat další „předzvěsti“ moderních výtvarných přístupů. Kromě známých moderních výtvarných děl jsem třeba viděl podobnost při práci s pohledy, očima postav, které jako by vypadly z dnešních anime nebo klasických disneyovek. Jsem přesvědčený, že Koehlerovy mozaiky mohou zaujmout i někoho, kdo se zajímá o grafický design, graffiti nebo animovaný film. To je podle mě úžasné. Nezaměnitelná forma je výsledkem toho, kam Koehlera směrovala použitá technika. Její limity i přednosti. Dokázal tomu směrování naslouchat a respektovat řemeslo. Je to o pokoře. Pro ty, kteří se třeba snaží stát umělcem, by to mohlo být velkou inspirací.
6. Proč jste zvolili pro premiéry právě města Prostějov a Brno?
Prostějov a Olomouc je místo, kde se náš tým dal vlastně dohromady. Většina z nás dokonce pochází přímo z Prostějova a Jano Koehler byl na Moravě „jako doma“. Důležité je také to, že film vznikl z velké části za štědré podpory Olomouckého kraje.
Brněnská druhá premiéra je pak reakcí na naši spolupráci s Katedrou UNESCO pro muzeologii a světové dědictví na projektech zaměřených na popularizaci a vzdělávání v oblasti kulturních památek.
7. Když už jsme se dostali ke spolupráci s institucemi, čí zapojení bylo klíčové?
V našem případě je to spolupráce na dvou úrovních. Ta první je finanční. Jano Koehler byl finančně náročný projekt. Tady patří velký dík Olomouckému kraji, který nás podpořil významnou měrou. Musím zmínit také firmu RAKO. Jano Koehler vytvářel mozaiky v úzké spolupráci s rakovnickým ateliérem. A jak říká restaurátor, pan Pařík, „Bez RAKA by to nešlo“. Jejich logo najdete na každé mozaice, kterou Koehler realizoval. Takže to byl logický a důležitý partner i pro nás. Pomohlo nám také Arcibikupství Olomoucké. Jak finančně, tak i tím, že nám umožnili přístup na různá místa. Další subjekty a firmy nám pomohly v technických věcech, jako je třeba zápůjčka techniky nebo vysokozdvižných plošin.